30 dní na severu...

Pan O´Blud a Květina jsou seveřani. Bludička je jižanský typ. A tak si to tak trochu střídáme. Jednou do tepla, jednou do zimy. Někdy se to dost pomíchá. Květina by nejraději zpět do Norska, ale když už Bludička musí na sever, tak nejraději tam, kde nebyla. Takže se rozhodlo, že tentokrát prozkoumáme Finsko. A protože chceme znovu až za polární kruh, tak aspoň na měsíc. 

Znovu jsme si půjčili karavan, nabalili kola, nafukovací jachtu Kačenu/vysvětlím později/, psa, průvodce Lonely Planet, pivo pro pana O´Bluda, kolečkové brusle, Cimrmany, skicáky a tužky na kreslení, člobrdo ,Květinu a pana Korálka. Druhý syn už s námi nejel. Bylo mu tehdy čerstvých osmnáct a měl svou vlastní jasnou  představu o tom, jak strávit prázdniny. Koneckonců - mít měsíc barák jen pro sebe - to je mnohem větší jízda, než se trmácet někam do neznáma a mačkat se v jedný místnosti s lidma, které zrovna právě ve svém věku dvakrát nemusíte. Se psem, který vás vytáčí. S jachtou Kačenou, za kterou se stydíte. 

Cesta byla plánovaná jen z části. Dojedeme do jezerní oblasti na jihovýchodě země, pobudeme tak dlouho, jak se nám bude chtít a pak pojedeme dál. Kam dojedeme, tam dojedeme, až bude potřeba, tak se otočíme a pojedeme zpátky. Cílem cesty nebylo nějaké místo, ale čas, který nerušeně můžeme strávit společně jako rodina. Cílem bylo být spolu. 

Nakonec jsme najeli asi 6000km, navíc 200km na kole, asi 150 km pěšky a napluli 20 lodních hodin. 

O Finsku se tvrdí, že je to země komárů. Ten rok, podle místních, byl nejchladnější za posledních 20 let. Kromě bažin Oulanky jsme s komáry žádný velký problém neměli. 

Když se dnes dívám na fotky, vzpomínám na tu zemi moc ráda. Pravda je, že domů jsme tehdy přijeli velmi unavení. Finsko je nesmírně rozlehlá země a než se vystřídá krajina a přijedete do dalšího biotopu, najedete minimálně 600km. Chvílema mi to připadalo jako nuda. Buď samá voda, nebo samej hlubokej les, nebo samá bažina, nebo mraky komárů, nebo tolik hřibů, že se vám je nechce ani sbírat. Ale ta rozlehlost vypráví svůj příběh svým vlastním jazykem. Má svoje kouzlo a svůj rytmus. Svoje světlo bílých nocí a své stíny hlubokých tůní a lesů. 

Zde naše finální trasa: Z domu na hranice Polska a Litvy, přes Bialystok /koukám, že mapy.cz to berou trochu jinudy/ , do Rigy, další den přes Lotyšsko a Estonsko do Talinu, trajektem do Helsinek, směrem na Lahti, pak Imatra, Savonlinna, kolem hranic s Ruskem do Národního parku Oulanka, na západ do Oulu, noc a den na krásném ostrově Hailuoto, a dolů na Jakobstad, Helsinki, trajekt, Tallin, Národní park Laheema, poloostrov Kasmu, hora křížů v Litvě, Lodž a stále dolů na jih, domů, na moravský sever.